Kapitola 1 – v níž hlavní hrdina požádá o pomoc svého bohatého strýce
Žil byl jednou jeden chytrý mladý muž, který si přál zbohatnout. Zažil už ve svém životě řadu zklamání a porážek, přesto stále nepřestával věřit ve svoji šťastnou hvězdu.
Čekání na to, až se na něj usměje štěstí, si krátil prací na místě asistenta vedoucího pracovníka v jedné nepříliš úspěšné reklamní agentuře. Za svoji práci byl špatně placen a už delší dobu ve svém zaměstnání nenacházel uspokojení. Nedokázal už do práce dávat celé své srdce.
Snil o tom, že bude dělat něco jiného… třeba napíše román, který ho proslaví, vydělá spoustu peněz a ukončí tak jednou provždy své finanční problémy. Nebyly však jeho cíle trochu nerealistické? Měl vůbec dostatek talentu a potřebných schopností k tomu, aby dokázal takový bestseller napsat? Nezaplnily by se prázdné stránky spíše jeho skličujícími nesouvislými myšlenkami a pocity zoufalství?
Už více než rok mu jeho práce připadala jako zlý sen. Svého šéfa, jehož denní pracovní rozvrh se skládal z toho, že si ráno přečetl noviny, napsal pár poznámek a pak zmizel na tříhodinový oběd, přímo nesnášel. Kromě toho dosáhl jeho vedoucí téměř mistrovské dokonalosti ve schopnosti měnit neustále své názory a vydávat příkazy, které si navzájem protiřečí, takže místo aby napomáhaly k řešení problémů, spíše vyvolávají zmatky.
Kdyby šlo jen o šéfa… byl však bohužel ještě navíc obklopen kolegy, kteří už měli také všeho plné zuby. Zdálo se, že už ničemu nevěří, v nic nedoufají, že už všechno vzdali. Neměl odvahu se někomu z nich svěřit se svým snem – že jednoho dne se vším praští a stane se spisovatelem. Věděl, že ba to nebrali vážně. Připadal si úplně odříznutý od okolního světa, jako by žil v cizí zemi, které on nerozumí.
Každé pondělní ráno se probouzel s obavami, jak přežije další týden v té hrozné kanceláři. Byly mu úplně cizí hromady lejster nakupené na jeho stole i zájmy klientů snažících se za každou cenu prodat co nejvíce svých cigaret, svých aut, svého piva…
Už asi před půl rokem napsal výpověď a snad desetkrát se s ní v kapse vydal směrem k šéfově kanceláři… Nikdy však nebyl schopen dorazit k cíli. Legrační. Před třemi nebo čtyřmi lety by takhle určitě neváhal. Dnes však jako by si už nebyl jistý, co má vlastně udělat. Něco mu bránilo v cestě… nějaká neznámá síla, nebo to byla obyčejná zbabělost? Připadalo mu, že ztrácí nervy, které mu dříve vždy pomáhaly dosáhnout všeho, co chtěl.
Neustále čekal, až dozraje čas, pokoušel se hledat stále nové a nové výmluvy, jen aby se nemusel odhodlat k činu; přemítal o tom, jestli je opravdu schopen uspět, až se z něj stával věčný snílek..
Pramenila tato ochromenost ze skutečnosti, že se topil v dluzích? Nebo to bylo prostě tím, že začal stárnout (což nevyhnutelně začíná tím okamžikem, kdy se vzdáte své vize budoucnosti)?
Po pravdě řečeno nebyl schopen najít na tuto otázku uspokojivou odpověď. Jednoho dne, když se cítil obzvláště mizerně, si vzpomněl na svého strýce – milionáře. Napadlo ho, že ten by mu snad mohl dát nějakou radu – nebo ještě lépe – nějaké peníze.
Jeho strýc, kterého všichni znali jako laskavého a přátelského člověka, ihned souhlasil s tím, aby se setkali. Peníze mu však půjčit nechtěl – že prý by mu tím udělal medvědí službu.
„Kolik je ti vlastně let?“ zeptal se ho strýc poté, co si poslechl jeho strastiplný příběh.
„Třicet dva,“ odpověděl nesměle mladý muž, který v strýcově otázce zaslechl výčitku.
„Víš, že John Paul Getty vydělal první milion, ještě když mu nebylo ani třiadvacet? A co se týče mě, když jsem byl já tak starý jako ty, měl jsem už půl milionu. Jak je tedy proboha možné, že ty si v tvých letech musíš půjčovat peníze?“
„Nevím, jak je to možné. Dřu jako kůň, někdy dělám i víc než padesát hodin týdně.“
„Copak ty si vážně myslíš, že se dá zbohatnout tvrdou prací?“
„No.. asi jo… vždycky mi to tak všichni říkali, vychovávali mě k tomu.“
„Kolik si vyděláš ročně… 15 000 liber?“
„Jo, tak nějak.“
„A ty si myslíš, že člověk, který si vydělá za rok 150 000 liber, odpracuje za týden desetkrát více hodin než ty? Nesmysl, co? Není to totiž vůbec fyzicky možné – každý týden má prostě jenom 168 hodin a ani o fous víc. To znamená, že když si tenhle člověk vydělá desetkrát víc než ty, ale nepracuje přitom desetkrát víc, tak to asi bude tím, že dělá něco úplně jiného než ty. Asi zná nějaké tajemství, o kterém ty nemáš ani tušení.“
„Hmm, asi to tak bude.“
„Aspoň že tohle chápeš. Většině lidí nedojde ani to. Mají co dělat, aby si vydělali na živobytí, a nemají vůbec čas, aby se zastavili a zamysleli nad tím, jak se zbavit svých finančních problémů. Většina lidí nevěnuje ani hodinu tomu, aby popřemýšleli , jak by se dalo zbohatnout a proč se jim to nikdy nepovedlo.“
Synovec musel uznat, že ani on se svými vysokými ambicemi a sny o zbohatnutí, se nikdy opravdu vážně nezamyslel, jak by se toho dalo dosáhnout. Skoro se zdálo, jako by ho všechno odvádělo a bránilo mu v tom, aby s danou situací začal opravdu něco dělat, aby se pustil do řešení úkolu, který měl pro něj rozhodující význam.
Strýc se na chvíli odmlčel, pak se podíval svému synovci zpříma do očí a s laskavým, i když ironickým úsměvem mu povídá: „Poslyš, rozhodl jsem se, že ti pomůžu. Seznámím tě s člověkem, díky kterému jsem já zbohatl. Říká se mu Bleskový milionář. Možná už jsi o něm slyšel.“
„Ne,“ zavrtěl hlavou mladík, „nikdy.“
„Začal si tak říkat, protože tvrdí, že se stal milionářem přes noc poté, co objevil tajemství zbohatnutí. Kromě toho také tvrdí, že dokáže každému pomoci, aby se i z něj stal přes noc milionář – nebo aby se alespoň začal cítit a chovat jako milionář. Ale nejdřív mi řekni – vážně chceš zbohatnout?“
„Po ničem jiném na světě tolik netoužím.“
„To je první předpoklad. První a nejdůležitější. Ale sám o sobě nestačí. Musíš taky vědět jak na to.“
Mladík mírně pokrčil rameny na znamení souhlasu.
Strýc se otočil směrem ke zdi, kde visela velká mapa a ukázal prstem na jakési zapadlé město.
„Tak tady bydlí. Byl jsi tam někdy?“
„Ne.“
„Tak proč to nezkusit? Běž za ním, možná ti prozradí své tajemství. Žije v naprosto skvělém domě – je to nejkrásnější dům v celém městě. Nemělo by ti dát práci ho najít.“
„Proč mi ale to tajemství neřekneš ty – tady a teď? Kdybys mi ho řekl, tak se tam nemusím zbytečně vláčet.“
„Neřeknu ti ho, protože na to prostě nemám právo. Když mě s ním Bleskový milionář seznámil, tak jsem hned musel přísahat, že to nikdy nikomu nepovím. Dovolil mi však, abych lidem prozradil, odkud to tajemství mám.“
Náš hrdina byl z toho všeho trochu překvapený a zmatený. Zvědavost mu však nedala.
„Vážně mi o tom nemůžeš říct nic víc?“
„Opravdu to nejde. Jediné, co pro tebe můžu udělat, je, že ti pro něj dám to nejlepší doporučení.“
Strýc bez dalších okolků otevřel zásuvku u svého masivního dubového psacího stolu, vytáhl z ní list ozdobného dopisního papíru a rychle na něj načmáral pár řádek. Potom dopis složil, vložil ho do obálky, obálku zalepil a s úsměvem ji podal svému synovci.
„Tak tady je tvůj doporučující dopis, „řekl. „A tady je adresa toho milionáře. Ještě něco. Musíš mi slíbit, že ten dopis nebudeš číst. Jestliže si ho přečteš, tak už ti asi potom k ničemu nebude… Pokud ho však i přes moje varování přece jen otevřeš a budeš chtít, aby ti posloužil, tak předstírej, že jsi ho neotevřel. Jenomže co člověk jednou udělá, to už stejně nejde vzít zpátky.“
Mladík neměl ani nejmenší tušení, o čem jeho strýc mluví, ale hlavu si s tím příliš nelámal. Strýc měl vždycky pověst výstředního člověka. A koneckonců… ten člověk se mu snažil pomoci… takže se tím raději dále nezabýval. Poděkoval strýci a odešel.
Kapitola 2 – v níž se hlavní hrdina setká se starým zahradníkem
„Lidé se většinou bojí požádat o to, co chtějí, a když to přece jenom udělají, tak jim chybí dostatek vytrvalosti, aby ve svém naléhání nepřestali. A to je chyba.“
ČAS JSOU PENÍZE. „Líbí se vám vaše práce?“ „Řekněte mi, věříte alespoň v to, že takové tajemství existuje?“
Musíte začít věřit, že zbohatnout můžete a pak po tom musíte vášnivě toužit.
Kapitola 3 – v níž se hlavní hrdina naučí, jak se chopit příležitosti a jak správně riskovat
„Tak, teď po tom všem, co jste slyšel, mi řekněte, kolik peněz jste ochoten zaplatit za to, abyste se dozvěděl tajemství bohatství?“
Kapitola 4 – v níž se hlavní hrdina stává vězněm
Kapitola 5 – v níž se hlavní hrdina naučí věřit
Kapitola 6 – v níž se hlavní hrdina naučí, jak se zaměřit na svůj cíl
Kapitola 7 – v níž hlavní hrdina pozná cestu self-image
Kapitola 8 – v níž hlavní hrdina pozná sílu slov
Kapitola 9 – v níž se hlavní hrdina poprvé seznámí se srdcem růže
Kapitola 10 – v níž se hlavní hrdina dozví, jak ovládnout své podvědomí
Kapitola 11 – v níž hlavní hrdina hovoří se svým učitelem o číslech a formulích
Kapitola 12 – v níž se hlavní hrdina dozví více o štěstí a o životě
Kapitola 13 – v níž se hlavní hrdina naučí vyjádřit své touhy
Kapitola 14 – v níž se hlavní hrdina seznámí s tajemstvím růžové zahrady
Kapitola 15 – v níž se oba muži rozcházejí, každý jiným směrem
EPILOG